O vzniku vizovického pečiva a jak jsem se k němu dostala

První zmínku o historii vizovického pečiva jsem našla Dějinách a pamětech města Vizovic Josefa Čižmáře:

"Pekaři vznikli také u nás teprve rozvojem dobytčích a výročních trhů. Ale čipernější z nich počali již v polovici 19. století péci před vánocemi z nekvašené mouky všecka možná, u nás známá zvířátka, zvláště veverky, zajíčky, kohoutky, kačenky a koníčky jako dětské dárky vánoční. Výrobou touto získali si vizovští pekaři chvalné pověsti, a vánoční jejich pečivo šlo přes 50 let dobře na odbyt do všech větších měst na Moravě i do Prahy."

Jendím z těchto pekařů byl i Josef Lutonský, otec mojí babičky Františky, která se narodila v r. 1873. Lutonští byli spíš drobní hospodáři, kteří měli malou pekárnu, kde lidem pekli z donesené mouky chleba, nebo si tam sousedé nosili upéct chléb, který si doma připravili. Uživit početnou rodinu v té době nebylo určitě jednoduché, babička měla ještě 3 bratry - Alfonse, Josefa a Jana. U Lutonských začali péct na Mikuláše z kynutého těsta různé figurky a zvířátka pro děti. Postupem času se figurky pekly jen z obyčejné mouky a vody. Už nebyly určené k jídlu, ale pro potěšení, lidé si s nimi zdobili vánočního stoly, později si je začali věšet na stromeček spolu s perníčky, slámovými ozdobami apod.

Pečivo z Vizovic se líbilo v širokém okolí, kam je na jarmarky přinášeli tzv. vařečkáři, kteří putovali po Valašsku se svým zbožím. Této rodinné tradici - výrobě vizovického pečiva - zůstali věrni po celý svůj život syn Alfons a dcera Františka, moje babička, provdaná Kotzmannová. Ta s námi žila v Brně, v rodině svého syna, a zvířátka „šúlala“ do vysokého věku. V padesátých letech vedla v Brně i kurzy výroby vizovického pečiva. Měla jsem 9 roků, když babička v necelých 90 letech zemřela.

Jak se všechny ty holubičky a zvířátka dělají jsem mohla ještě pár roků sledovat ve Vizovicích u staříčků Lutonských - babiččina bratra Alfonse a jeho ženy Anny. Žili v rodině syna Jiřího. A do výroby vizovického pečiva se zapojila i jejich snacha Anežka Lutonská.

Pečivo staříčků Lutonských obdivovali i na světových výstavách v Bruselu a v Montrealu.

K Lutonským do Vizovic jsme v dětství jezdívali často. Když moji rodiče začátkem 60. let postavili ve Vizovicích chatu, tak naše prázdniny bývaly vizovické, trávívali jsme tam celé léto.

Staříčci v požehnaném věku odešli a v rodinné tradici pokračovala teta Anežka. A od ní jsem toho odkoukala nejvíc. „Cérko, kraď očima“, říkával mi strýc Jura. U Lutonských jsem bývala vítaným hostem.

I když žijeme už téměř 50 let ve Valašském Meziříčí, k Vizovicím a vizovickému pečivu mám stále blízko. Intenzívně se jeho tvorbou zabývám přes 35 let.

12 let byla výroba vizovického pečiva i mým hlavním zaměstnáním, v této době už je to zase jen koníček, kterému věnuji velkou část svého volného času.

S vizovickým pečivem jsem se podívala i do světa, výrobu jsem převáděla v holandském Naardenu, francouzském Dijonu a také na folklorním festivalu na Lefkádě v Řecku.

--Eva Oškerová